THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Člověk se někdy nestačí divit, jak je ten svět relativní a jak moc modulární je pro nás zdánlivě nemanipulovatelný čas. Zdánlivě. Existuje totiž několik fyzikálních teorií jak dokázat časové dilatace i různé plynutí času vzhledem k inerciálním soustavám. Ponechme ale fyziku vědcům a vypracujme si teorii vlastní. Teorii metalovou.
Právě hudba, v našem případě jmenovitě metal exaktně dokazuje relativitu času i bez Einsteinových krkolomných odvození. Stačí si jen poslechnout zbrusu novou desku „The Continuum Hypothesis“ (pozn. překladatele - hypotéza kontinua, vypadá to že tentokrát se prostě odborné fyzikální stránce nevyhneme) od amíků EPOCH OF UNLIGHT. Vydavatel na promo listě desku doporučuje fanouškům KREATOR, CARCASS a raných období IN FLAMES s DARK TRANQUILLITY, což jsou tradičně zcestné plky. Jediné přirovnání se tváří reálně v podobě AT THE GATES (pozn. překladatele – V BILLOVI). A tady je náš časový paradox. Vyjít tahle deska dejme tomu před deseti, patnácti lety, psala by zcela jistě dějiny. Stejně tak jako raná alba AT THE GATES. Dnes vystačí sotva na průměr. Nechybí tu „legendární“ severské zabarvení kytar po vzoru melodického deathu made in Fredman 95’. Jinými slovy první Frederikovy pokusy za mixážním pultem, kdy chlapec sice zmršil, co mohl, ale laická veřejnost to kupodivu přijala vyhlásila za nový zvukový trend a světe div se, našli se i tací, co se odvážili tu hrůzu kopírovat. Nemám sice hudebně rád MESSUGAH, ale zvukovou revoluci jim rozhodně neupírám - TAKHLE má vypadat Zvuk, ne to, co vytvářel Fredman v těch divokých letech. V případě EPOCH OF UNLIGHT nepřijdeme ani o vokál made in DARK TRANQUILLITY z hrdla B. J. Cooka. Kapela dokonce obšlehla i onu klasickou disharmonii znějící „jakoby“ melodicky tolik patrnou právě a jen na albech Billových ctitelů. Čili naprostá a takřka ad absurdum dotažená kopírka. Problém je ovšem v tom, že se nepíše letopočet 1990, ale 2005 a upřímně, přijít někdo s podobným materiálem dnes a říct mi, že jde o nové AT THE GATES, zaklepal bych si asi na čelo. Dnes se přece hraje už úplně jinak a i ty nejstupidnější švédské odrhovačky raději ze slušnosti zanikly, nebo se vyvinuly do modernějších podob, než by zůstaly stát na místě. Na tomhle místě. To bohužel Amkům za mořem asi ještě nedošlo.
Dost dobře tedy nechápu,pro koho by mohlo být tohle album přínosem. Já sám jsem si kdysi objevil druhé album IN FLAMES a dlouhou dobu poslouchal a stále poslouchám je i jim podobné, přesto ve mně tvorba EPOCH OF UNLIGHT nenechává ani zbla nějakého pocitu. A to i přesto, že z hlediska kompozičního a technického se jedná určitě alespoň o průměrnou desku.
Další z nekonečné řady klonů. Tentokrát se extrahovalo z DNA AT THE GATES.
5 / 10
B.J.Cook
- Zpěv
Jason Smith
- Kytary
Joe Totty
- Basa
Tino Losicco
- Bicí
1. Continuum Hypothesis
2. Under Starside Skies
3. The Nobility of Night
4. Cardinality
5. Highgate
6. The End of All
7. Broken Pendulum
8. Abberant Shadows
9. Denubrum
10. Quicksilver to Ash
11. The Scarlet Thread
The Continuum Hypothesis (2005)
Corruption in Increments (2003)
Caught In The Unlight (2000)
What Will Be Has Been (1997)
Vydáno: 2005
Vydavatel: The End Records
Stopáž: 53:14
Produkce: Erin Farley
Studio: Big Blue Meenie Studio
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.